Pantanal – království papoušků a jaguárů / díl první /

Když se mne na přednáškách ptají často chovatelé a milovníci exotického ptactva kterou zemi bych jim doporučil pro pozorování papoušků ve volné přírodě jednoznačně odpovím Pantanal.

 Po téměř dvoudenním leteckém přesunu ze studené evropy dosedám na menším letišti v brazilské Cuiabě. Do Pantanalu se vracím po 9 letech a tentokrát do jiné jižní části těchto největších mokřad světa. Průvodce tentokrát bude ten nej. zkušený místňák který většinou doprovází pány z National geographicu a jelikož je po sezoně a tady začalo mokré období byla šance si ho najmout.

Je vedro, hrozné vedro asi 40 st. a sedím na dřevěné lavici malého náklaďáčku Dodge z roku 1950 a jedeme, spíše poskakujeme po písečné silnici, která se tady nazývá transpantaneira a před námi je 180 km. Je to další celý den a jinak se na plánované místo bohužel nedostanete. Zpestřením této nepříjemné cesty jsou už ale zvířata. Jsou všude okolo, vodní ptáci a majestátní čápi Jabiru, největší morče světa kapybara, kajmani, želvy a dokonce přeběhl i mravenečník. Ale i papoušci přesněji Mníšci šedí. Každou chvíli vidím na palmách a kandelábrech jejich společná hnízda z klacků a jejich nezaměnitelní křik je až protivný. Jsou všude

Během této expedice pozoruji mnichy každý den, viděl jsem jich tisíce ale udělat slušné fotografie byl docela problém protože jsou hodně rychlí a plaší. Rychlost bych přirovnal klidně k  naší vlaštovce. Při pozorování jsem si všímal co jim v přírodě chutná a potrava je velmi rozmanitá – na zemi okusují nahnilá avokáda kterých je tady opravdu hodně, ze země sbírají různé larvy a červy, chutná jim i travní semena a na stromech vyhledávají bobule, květy a menší ořechy.

Jak je napsáno v nadpise článku Pantanal království papoušků a jaguárů, tak to byl i hlavní důvod proč jsem se sem vydal podruhé. Papoušky jsem pozoroval již při první expedici a to Vám mohu slíbit že je uvidíte vždy ale s jaguárem je to problém. Jeho smysly jsou proti nám tak dokonalé, že ho na souši asi neuvidíte a my jsme tady zvolili hledání z loďky na řekách a bylo to správné rozhodnutí.

Statná jaguáří samička se po neúspěšném lovu šla ve velkém vedru schladit do řeky a já sedím na malé loďce asi 5 metrů od ni a prožívám nádherné okamžiky které se dají na papíře těžko popsat.

Jsem ubytován v malém již opuštěném stavení a hned první ráno mne probudí ptačí zpěv a mezi ním známé ara, ara. Takže jsem venku během několika vteřin a ten pohled bych přál všem chovatelům. Všude okolo mne na statných avokádových stromech doslova dovádějí a hrají si asi dvě desítky Arů hyacintových. Že je uvidím s tím jsem počítal ale že s nimi budu bydlet a že jich bude tolik to mne mile překvapilo a rozhodl jsem se se jim opravdu hodně věnovat abych poznal něco více o jejich každodenním životě.

Aby jste dostaly tyto krásné papoušky k lidskému obydlí kterých tady je velmi málo a tím připravili turistům příjemnou atrakci stačí podle místních zavěsit na stromy jednoduché budky a do 2 měsíců si je ary obsadí. Oni mají totiž velký problém – kde hnízdit, protože přirozených dutin je tady velmi málo a navíc mohou být již obsazeny třeba kondory havranovitými, nebo nosály i jinými obyvateli Pantanalu.

Již několik dnů od svítání do západu slunce pozoruji tyto modré papoušky a stále mne něčím překvapují. V tomto již mokrém období / mě ale téměř nepršelo / jsou v Pantanalu největší vedra a to vlastně po celý den, běžně kolem poledne i 43 st. ve stínu. Jediného ptáka kterého vidíte a slyšíte jsou hyacinti kteří i v těchto vedrech doslova dovádějí ve větvích stromů a jejich aktivita je až neskutečná. Za celý den i při těchto teplotách jsem vypozoroval že jejich pitný režim je velmi malý přesněji houfně odlétají k nedaleké řece jenom 2x denně.

Další poznání je že při louskání semen palem si je pravidelně opírají o kus klacíku a to jsem si do té doby myslel, že můj Kuba není normální když to dělá taky. Takže ne, je to jejich podpůrný nástroj a je to zcela v přírodě běžné pokud jsou semena nebo ořechy kulaté. / viz obrázek letící ary / Dalším velkým překvapením byla jejich potrava ale o tom až příště.

                 Dalším zástupcem středně velkých papoušků je Aratiga kropenatý / Aratinga leucophthalmus / a přiznám se že jsem z nich byl často na nervy. Vyskytují se tady hojně ale opět je stále slyšíte ale nevidíte. Jejich zbarvení dokonale zapadá do místní přírody a najít je v zeleni stromů je téměř nemožné. Navíc jsou hodně plaší. Zkouším různé osvojené taktiky a až6 den dělám teprve první fotografie. Paráda.

Ještě krátce o největším překvapení a nejvzácnějším fotoúlovku který se mi v Pantanalu povedl a to bylo setkání s neviditelným Ocelotem velkým / Leopardus pardalis / Asi opravdu někdy musíte být ve správný čas na správném místě a dodám mít i správného průvodce. To se mi vážně i klepali ruce a v duchu jsem se modlil aby mi dal čas na alespoň jednu kvalitní fotografii. Nakonec jich mám asi 50, díky.

 

PS: V příštím druhém pokračování o Pantanalské přírodě Vás seznámím například s Papouškem chiriri, Nandejem černohlavým ale i s Mravenečníkem a Vydrou obrovskou.

Franta Brzák, cestovatel a fotograf

0