Jak jsem fotil kolibříky
Ostrov Tobago pokud chcete být zcela sami na osamělých karibských pláží toto je to správné místo. Ostrov má velikost 60×20 km a je vzdálen asi 100 km od pobřeží Venezuely. Asi proto tady Daniel Defoe napsal svého Robinsona a později se zde i natočil. Velká část ostrova je pokryta pralesem Tobago Forest Reserve / jeden z nejstarších deštných pralesů světa / a ten a jeho okolí je přímo rájem několika druhů kolibříků.
Pláž Pirates Bay / zde se točil Robinson Grusoe /
K focení kolibříků ve volné přírodě je potřeba mimo vhodné fototechniky také znalost jejich zvyků, oblíbených květů na kterých sají nektar, intenzity jejich opakujících se vracení na oblíbený květ, způsob a pravděpodobné pořadí střídání jednotlivých květů v daném okolí. Velmi důležité je také vědět kam si létají odpočinout. To bývá asi po 1 minutě krmení na 1 až 1,5 minuty. Samozřejmě tato vypozorovaná úvaha není pravidlem ale pouze vlastním doporučením. Počasí dle mého nemá zásadní vliv na krmení kolibříků – pouze prudký a intenzivní déšť.
Fotit na Tobagu kolibříky přímo v pralese je téměř nemožné. Často jsme je zahlédl ale to bylo vše. V pralese z bezpečnostních důvodů je nutné chodit po cestách a cestičkách i
třeba prošlápnutých od divoké zvěře. Hlavně se tím snižuje riziko případného uštknutí jedovatým hadem. Proto honit kolibříky po pralese ani nedoporučuji. Protože se zde i
minimálně setkávají s lidmi jsou i velmi plaší.Nejsnadnější pro fotografa který chce fotografovat tyto létající drahokamy ve volné přírodě / ne na různých pítkách a dokrmovacích stanicích / je prostředí různých kvetoucích zahrad nejlépe v okolí ubytování. Zkoušel jsem též na terasu našeho pronajatého domku nastražit slazený nápoj ale kolibříci i když v okolí běžně poletovaly si ani za 9 dnů tohoto nápoje nevšimly. Výbava, kterou jsem měl na této expedici – fotoaparát Canon EOS 1D Mark IV a objektiv Canon EF 300mm f/2.8 L IS USM se nejprve zdála jako nejvhodnější ale později jsem i litoval že nemám pevnou pětistovku. Bylo často vidět, že cvakání závěrky hlavně při sekvenčním snímání kolibříky znervozňuje a ruší. Větší vzdálenost s delším ohniskem by byla přínosem. I při této velmi dobré výbavě jsem však by stále pomalý. Při fotografování tzv. letovek se musí vystihnou okamžik, kdy se kolibříci jakoby zavěsí před květ, stojí na místě a sají nektar.
To však zpravidla trvá tak do 5 vteřin a já ho musím najít objektivem, zaostřit nejlépe hlavičku a zmáčknout.Asi z 95% bohužel nestíhám a nervózně si uvědomuji tu dlouhou prodlevu třeba při povelu mého prstu i prodlevu vlastního fotoaparátu. Vím, že by bylo dobré mít předostřeno na daný květ a jenom čekat ale věřte tomu, že tento květ bude dlouho prázdný. Asi nejlepší rada pro focení kolibříků na ostrově Tobago je hodně fotit v sekvenčním režimu, mít dobrou zásobu náhradní karet a doufat, že ty povedené snímky tam najdete.
Jinak ostrov Tobago pro fotografování kolibříků musím doporučit – celý ostrov doslova bez turistů, zapůjčení auta včetně PHM jsou minimálními náklady a 6 druhů těchto krásných létajících skvostů určitě stojí za to. Nám se podařilo nafotit všechny druhy – i když jsem nejprve myslel, že jich máme asi 11. Bohužel velký barevný rozdíl je u některých druhů velmi klamný a sameček se od samičky liší dost výrazně. Také jsem pochopil proč je někdo nazývá létajícími drahokamy. Doporučuji se v galerii Tobago podívat na obrázky č.90,91,92 to jsou 3 fotografie naexponované během 1 vteřiny – jednoho kolibříka. Na posledním snímku je patrný celkový rozdíl v zabarvení celého těla. Je to mistr převleku, opravdový drahokam. Na těchto změnách dle mého pozorování se projeví hlavně nálada, vítr + načechrání opeření a dopad slunečních paprsků. Fotografie z této expedice v nové galerii Tobago.
Brzák Fr.