CESTOVATELSKÝ DENÍK TOBAGO část druhá
Vyrážíme po standartní snídani toustový chléb, marmeláda čaj. Zapomeňte na jinou snídani jste na Tobagu. Směr opět Castara a ani moc nebloudíme, průměrná rychlost asi 25 km v hodině / to je pro nás ta správná rychlost při jízdě vlevo / Místní řidiči jsou z nás trochu nervózní ale nepozorujeme žádnou agresivitu. Dále pokračujeme na Parlatuvier a začínáme hledat nějakou vstupní bránu do pralesa.
Bohužel marně, s turisty se tady asi moc nepočítá. Zkoušíme odbočit dle mapy na nějakou cestu ale náš myšák / Mitsubischi / to očividně nezvládá. To bychom museli mít asi tank. Vracíme se na silnici a v duchu proklínáme ministra pro cestovní ruch. Pokračujeme směrem na Roxborough a tu se na nás usmálo štěstí. Asi u jediné možné odbočky jsme zahlédli malý autobus z kterého vylézají němci s metrovými objektivy. Jeden z průvodců nám doslova skáče před auto a my víme, že to je ten nejlepší z celého ostrova. A hned dává najevo, že na kraji lesa je něco k focení. Během 3 minut máme připravené naše canony. Drze se vetřu do hloučku německých fotografů, doslova je vytláčím z nejlepší pozice a začínám fotit. A byl to skvělý úlovek – Motmot to nej. co se tady dá vyfotit. Protože jsme v pralese, kde je docela slušné šero velmi se podivuji že němci nemají na svých fotoaparátech blesky. Občas nahlédnu na jejich displeje a vidím ty jejich černé úlovky. Chtěl jsem jim vysvětlit, že jim ani Photoshop nepomůže ale nechci jim kazit jejich bojovnou náladu.
Tobago Forest Reserve – jeden z nejstarších pralesů světa byl založen v roce 1764 krátce poté co ostrov spadl pod britskou nadvládu. Žije zde asi 200 druhů ptáků včetně Motmotse nazývaného také králem Woodsem. Tento prales má rozlohu asi 40×15 km a je velmi záludný pro turisty kteří se do pralesa vydají bez průvodce. Protože zde neexistuje žádné značení, lehce zabloudíte a bez signálu – kdo vám pomůže ? Musíme uznat, že tak krásný deštný prales jsme ještě asi nenavštívili. Obrovské až 50 metrové stromy porostlé kvetoucími orchidejemi a broméliemi, velké množství vzrostlých bambusových keřů, všude poletují kolibříci a zvuková kulisa zpěvu ostatních ptáků dokonale vytváří dojem zeleného ráje na zemi. Náš obtloustlý průvodce Samuel funí skoro jako mi a to už tuto práci prý vykonává 10 let. Při rozhovoru o naší profesi drobných živnostníků se tváří hodně odpudivě a prý nás lituje. Ani se nedivíme. Časem mu dokazujeme, že nejsme žádná ořezávátka a po nafocení námi nalezené velké pralesní žáby / název neví ani on / uznale přikyvuje hlavou. Delší trek po tomto pralese jsme zakončily na silnici, kde jsme napočítali každý asi 120 štípanců od komárů, termitů, muchniček a jiné havěti. Nespornou výhodou tohoto ostrovního pralesa je to že zde nežijí jedovatí hadi a fotograf se může v pohodě věnovat tomu co je nad ním a ne pod ním. Ale jak jsme již uvedl, až sem vyrazíte jedině s bleskem, chudáci němci………..
Tento den pro nás ještě nekončí, vyrážíme pro nás neznámo cestou na jih ostrova. Jsme řádně hladoví ale restauraci zde nepotkáte. V jednom supermarketu – výstižněji hrůzaobchod nakupujeme brambůrky, oříšky a pivko. Znovu hřešíme a pijeme alkohol i za jízdy a popravdě z toho máme páni policisté velkou radost. Tady ovšem policajta nepotkáte, tady je ta pravá svoboda, demokracie. Asi po hodině svižné jízdy 30 km rychlostí se blížíme k největšímu městu na ostrově Scarborough a začíná přituhovat. Semafory – tak to je síla !
Při příjezdu na křižovatku máte před sebou 4 semafory které se rozsvícejí pro nás nepochopitelně a nelogicky. Nejprve to vypadá, že co pruh, to semafor ale i počet neodpovídá. 3 pruhy a 4 semafory – tak jak to vlastně je ? Na to jsme nepřišli a proto pouštíme každého v okolí 100 metrů a pokračujeme dále. Toto se opakovalo asi 4x a světe div se odbočujeme k obchodnímu středisku, určitě jedinému na celém ostrově. V jídelním koutku objednáváme asi 5 cm silnou pizzu na které je asi jedno kg. masa a ta by určitě nasytila celý autobus. Koupily jsme dvě za 10 USD a po třech dnech jsme je ještě nedojedli. Domů jsme dorazili kolem 17 hodiny a po třech pivkách plánujeme další den. Další příjemné tropické ráno, je 7.30 hod 30 stupňů ve stínu našim cílem je další namáhavý trek a to pralesem k vodopádům Argyle Waterfall. Cesta autem trvala asi 30 minut a bez problémů jsme našli dokonce cestu do pralesa. Na kraji cesty nám do auta skočil zase místní průvodce, tentokrát vypadal jako péro z gauče se silnou anorexií a ukazoval nám povolení, dle mého měl i ISO 2001. Později se ukázalo, že jak se chovat v pralese bychom ho mohli učit, byl dobrý dvakrát a to na přechod koryta řeky. Vodopád Argyle Waterfall padá asi z výšky 50 metrů a to kaskádovitě a v každém poschodí je jezírko.V tom největším jsme se dokonce i příjemně vykoupali. Co nás udivilo byl kajman dlouhý asi 1 metr, který dle rangera z minulého dne tady prý nežije. Je vidět, že to jsou opravdu odborníci. Jinak jsme nafotili opět něco z ptačí říše, a vzácným úlovkem byl hezky zbarvený ledňáček jehož přesný název zatím nevíme.
Ještě ten den využíváme naši polohy na východě ostrova a přesouváme se na nejsevernější bod ostrova kde je světoznámá pláž Pirates Bay – tady se totiž natáčel první film o Robinsonu Crusoe. Cesta vede přes místní pohoří a byla velmi klikatá ale celkem bez problému. Po cestě opět popíjíme pivko a využíváme toho co si u nás nedovolíme. U známé pláže jsme dokonce našli restauraci kde jsme poobědvali rybu a hranolky, vše opečené asi na oleji Mogul – tak nějak to chutnalo. V nesnesitelném vedru a vlhku musíme s plnou zátěží hledat tuto pláž, která je umístěna přímo v džungli asi 1 km od městečka Charlotteville. K ní se musí sestoupit z výšky asi 100 metrů a už proklínáme cestu zpět. Odměnou je ale krása této přírodní pláže dlouhé asi 150 metrů, její umístění mezi útesy. Po vykoupání a představě, že někde za palmou nás pozoruje Pátek si chvíli vychutnáváme příjemné odpoledne a asi po 2 hodinách se vydáváme zpět.
Zatím se loučíme slovy a příběh nekončí………..
Franta a Ilona
