Borneo zápisník díl 2
Je 7 hodin ráno, velké tropické horko obloha bez mráčků a to nám signalizuje, že dnes nebude jednoduchý den. Před námi je asi hodinový přejezd autem a půl hodiny deltou řeky až na začátek vstupu do národního parku Bako. Po rychlé snídani nasedáme do auta protože náš řidič a průvodce v jedné osobě již čeká. V rybářské vesnici nastupujeme na malou loď a poprvé vidíme cedule na kterých je zakázáno koupání – důvodem jsou mořští krokodýli kteří žijí v celé deltě řeky. Jejich délka může být i 4 metry a jsou velmi nebezpeční. Viděli jsme jednoho a šla z něj opravdu hrůza.Nevadí jim ani slaná voda a proto i na velmi malebných plážích v okolí parku Bako by se koupání mohlo stát osudným. Častou jejich potravou se stávají opice, které vodu doslova milují. Vodní vstup do parku nám připomíná ostrov Komodo kde jsme byly v roce 2010. Připluli jsme těsně před začátkem rychlého odlivu a během zhruba 2 hodin moře ustoupí asi o sto metrů a na pobřeží zůstanou husté porosty mangrovníků, které jak se později ukáže jsou pro nás velmi důležité. Vedro a vlhko je zde doslova nesnesitelné a během 10 minut jsme z vlastního potu a stoprocentní vlhkosti totálně promočení. A tak se musíme pohybovat celý den. Decentní deštík by asi pro nás byl tentokrát vysvobozením ale to bychom chtěli hodně.
Náš řidič – průvodce rychle pochopil o co nám jde a po 15 minutách nacházíme menší skupinku Hulmanů stříbrných. Tyto střední opice jsou velmi pohledné a fotogenické a tak jsme se asi hodinu věnovali jejich focení. Průvodce po krátké poradě s místním rangerem prý zjistil něco zajímavého. Jenom jsem zaslechl snake a už jsem zpozorněl. Ano Pit Viper smrtelně jedovatý a velmi útočný had by měl být někde poblíž. Jsme velmi opatrní a nevíme kde hledat. Bojíme se vstoupit do křoví může být doslova neviditelný a díky zbarvení i lehce přehlédnutelný. Asi po 10 minutách se ozve, mám ho a dokonalý zrak české hospodyňky Ilči je prostě někdy nenahraditelný. Opravdu ho našla tam kde jsme ho nehledali, asi metr nad zemí stočeného na spodní větvi. Nespí, pouze čeká na kořist. Jeho trojúhelníková hlava nevěstí nic dobrého a jeho oči podobné černým korálkům po nás nebezpečně pokukují. Nejprve se smažím zjistit, co kdyby… Odpovědí je ihned do nemocnice, což odsud asi nepřipadá v úvahu protože naše loď odplula. Musím být opatrný, nasazuji světelný objektiv 70-200, externí blesk a pomalu lezu po zemi pod křoví. Ani nevnímám neustálé varování v českém a anglickém podání. Jsem od něho asi 1,5 metrů, na kratší vzdálenost mi to už neostří.
Moje úvaha je prostá – kdyby něco tak mu nastrčím objektiv. I v teráriích jedovatý had dokáže vzbudit patřičný respekt a ve volné přírodě je to daleko vzrušivější. Rád si pohladím a pošťuchuji cokoli, ale tady mi to strach nedovolí prostě se ho i trochu bojím. Je klidný a ani nijak nereaguje na blesk, bylo by dobré kdyby se trochu hnul a změnil polohu ale průvodce má z něho strach. Je to dospělý jedinec o délce asi 1,5 metru a pří útoku dokáže zasáhnout prý i na 3 metry. Kdybych tady byl sám nevím jak by to dopadlo ? Jdeme dál do pralesa všude okolo jsou Makakové. Nebojí se nás a klidně se i pletou pod nohama. Vím, že dokáží během několika minut prošacovat baťoh a vše zajímavé ukrást ale nějak sem na to zapomněl. Na chvíli jsme odložil svůj bágl kde jsme měli jedinou zásobu pitné vody a po pár minutách se otočím a voda pryč. Potvora opičí zápasí s uzávěrem a než jsem k ní doběhl obratně prokousla dno a voda vytekla. To se mi tedy nepovedlo. Asi po několika kilometrech chůze po dřevěných vyvýšených lávkách se dozvídáme, že to proč jsme hlavně tady je někde zcela jinde. Musíme se vrátit na začátek ke vstupu do parku, do mangrovníkových keřů. Vracíme se a udělali jsme dobře. Kahau nosatý (Nasalis larvatus) velmi vzácná a endemická opice je to proč jsme tady. Vidět tuto opici opravdu stojí za to. Obrovský plandající nos u dospělých samců nám připomíná středně velkou salátovou okurku.
I v těchto drsných tropických podmínkách se musíte začít smát a pozorovat tyto primáty je doslova atrakce. Domovem nosatých opic jsou mangrovníkové zabahněné břehy kde téměř celé dny požírají listy a bobule těchto keřů a stromů. Jejich nafouklé pivní pupky jsou přirozeným projevem zvláštního způsobu trávení trochu podobným našemu skotu. Tyto opice nemohou žít ani v zoologických zahradách, ani v ostatních vysokých primárních pralesích za nimi se musí opravdu sem. Nedokáže se přizpůsobit jiné potravě. Měli jsme z pekla štěstí, někteří je nevidí vůbec, někteří musí přijet opakovaně a mi jsme je našli první den. Tlupa asi 10 ks hoduje střídavě na vyšších stromech a na keřích. Je vidět, že jim ale člověk nevoní a musíme na dobré záběry dlouho čekat. Jsme na dřevěné lávce a slunce nám nekompromisně pálí do našich propocených zad. Samic a mladých jedinců je víc u nich ale není tak vyvinutý nos, musíme čekat na dominantní samce tam je frňák to správné ořechové ! Prý – nevím jestli je to pravda nos u samců se zvětšuje postavením v tlupě. V hlavě mi vzniká nápad, že na úvodní fotografii na našem nástěnným kalendáři pro rok 2012 musí být právě Kahau nosatý. Čekání se nám doslova vyplatilo, jeden z pomyslných úkolů na této expedici je splněn.
Co jsme ještě viděli na tomto původním území Bornea ? Dalšího jedovatého Pit Vipera, zvláštní rybu-ne rybu která střídavě lezla po břehu a zase plavala jako pravá ryba v řece / můj název je paryba /a krásné svítivě modré kraby. Samozřejmě toho tady je k vidění daleko víc ale na to nám už bohužel nezbývá čas a musíme se vydat pěšky k lodi, která z důvodu velkého odlivu zakotví asi 1 km od nás. A co dál nás čeká na Borneu ? Mým cílem je trochu více poznat orangutany. Chci být s nimi sám, bez turistů bez rangerů poznat jejich přirozené chování, jejich zvyky. Mám plán tak snad vyjde.
Zdraví Franta a Ilča
