Borneo zápisník díl 1
Je čtvrtek 15.9.2011 kolem poledne a my vyrážíme směr letiště Ruzyně. Již druhý den stojí na dálnici za Starou Boleslaví zaseklý nákladní automobil, který vytváří několikahodinové fronty, ale my úspěšně po 10 telefonátech různým známým tuto kolonu objíždíme a letadlo v pohodě stíháme. Ještě něco důležitého – náhodou jsme našli na našem drahém letišti dobře vybavenou jídelnu za normální ceny kam chodí na jídlo personál a rádi obslouží i ostatní cestující. Za 100 kč se v pohodě naobědváte !!! asi nevěříte ale je to tak.
V 16.00 hod již sedíme v letadle společnosti Emirates a zanedlouho odlétáme směr Dubaj. Let byl jako vždy s touto precizní společností v pohodě a dokonce jsem i nad Libijí zamával panu Kadáfímu.
V Dubaji vystupujeme na plochu a teploměr na hodinkách ukazuje 38 stupňů. Opět jsme si s Ilčou připomněli naši dovolenou v tomto městě někdy v roce 2006, kdy jsme s našimi známými Leošem a Andreou trávili celý týden v bazénu který jediný měl teplotu o málo nižší než 40 stupňů. Dle plánu nasedáme opět do letadla Emirátes a pokračujeme do Malajského Kuala Lumpur. I tady jsme již trávili asi 12 dnů, dokonce už víme kde si dát dobrou kávu. Další a poslední let máme zabukován se společností Malajsia air a bohužel se musíme znovu odbavit a to na stojanu. Vše ale proběhlo v pohodě, a protože jsme již v pásmu +6 hodin pomalu se stmívá. Na ostrově Borneo přistáváme pozdě v noci a na místo kde jsme ubytovaní dorážíme kolem 24.00 hod. Tady na nás, ale čekají a za chvíli jsme ubytovaní ve středně vybydlené chatce. Nevíme co je kolem je tma jako v pytli a po 24 hodinové cestě se snažíme usnout. Moc nám to ale nejde ten rychlý posun času je pro nás docela náročný. Ráno nás probouzí šplouchání moře, které je od nás asi 20 metrů. Byla by to docela idylka až na to, že to moře je Jihočínské a to je běs a humus. Teplé je jako ch….. a podivně zakalené do šedého nádechu. Je pravda že jsme sem ale přijeli z jiných důvodů a toto nás nemůže rozhodit.
Z jedné strany chatky moře a z druhé džungle – zatím to vypadá nadějně. Odpoledne, kdy teplota dosahuje 36 stupňů jsme to už nevydrželi a vydáváme se sami na asi 3 hodinový trek, který jsme nazvali aklimatizací. Džungle je všude stejná, zelená, tmavá, někdy i nebezpečná ale hlavně pro nás evropany hodně náročná. Jedno zvíře nás ale tentokrát překvapilo a to termit, neboli mravenec. Poprvé jsem viděl 5 centimetrového a šla z nich docela hrůza. Již v Amazonii jsem byl několikrát pokousán a to byli poloviční. A tady jich je docela dost, raději jsme se jim snažily vyhnout. Ještě odpoledne se domlouváme s jedním obrýleným, který zastupuje místní CK Mataharri aby nás ráno odvezl do asi 50 km vzdálené oblasti kde žijí orangutani. Je 6.30 hod. a po snídani opravdu vyrážíme. Vjezd do této zalesněné části Bornea vypadá jako vstup do ZOO ale to je jenom první dojem.
Opravdu,se jedná o rozsáhlé původní území pokryté hustým tropických pralesem kde žijí volně tito velmi vzácní primáti. Jsou tady pod odborným dohledem a k dnešnímu dni by jich tady mělo být 28 ks. Je to stejně ale žalostně málo. Pohyb zde je přísně organizován a pro větší šanci je vidět jsou vždy dvakrát denně lákáni na stejné místo různými druhy ovoce. Bohužel od rána prší, ale to je tady asi normální, jsme přece v tropech. Místní ranger, měl by to být odborník – se snaží různými skřeky orangutany přilákat ale marně. Dle mého se ani nedivím, svým chováním a hlasovými projevy je spíš odpudí. Jeho halekání mi připomíná bučení krávy před porážkou. Amatér je to ! Kdyby decentně položil návnadu a odešel šance by byla určitě větší. V Amazonii nám jeden indián řekl něco důležitého, když jsme se ptali kde vlastně jsou nějaká zvířata která jsme celé dopoledne neviděli. Doslova – jsou všude okolo, problém je v tom oni nás vidí, ale my je ne. I při největší opatrnosti se pohybujeme velmi hlučně a nápadně a na divoké zvíře si musí člověk jedině počkat v dokonalém úkrytu. Kdo z nás ale na to má čas ? Za vydatného deště se naštvaní vracíme ke vstupu do pralesa a ejhle – usmálo se na nás štěstí. Orangutan / muž z džungle / takto jeho název vlastně vznikl je tu.
V naprosté tichosti bez jakéhokoli zvuku se v korunách stromů míhají rezavé stíny. Neskáčou jako ostatní opice oni se jenom cíleně pohupují po větvích a liánách a přitom jsou i tak velmi rychlí. Kolem nás je asi 30 turistů a 100 fotoaparátů. Různá cvakátka a fotomobily nesmyslně chrlí své megapixely a rezavé tečky na jejich displejích ukazují žalostné výsledky. Z mého canona tečou proudy vody, ale technika opět funguje na výbornou. Musím pochválit Dana Bártu, který tady byl letos v únoru a na jeho doporučení jsem si vzal pevnou pětistovku. Divocí orangutani nejsou žádní mazlíčci a dlouhé sklo je potřeba. Velký problém je přísný zákaz používat blesk, ten prý dokáže orangutany doslova rozzuřit. Průvodce nám taky ukazoval několik fotografií pokousaných turistů – nic hezkého. Jen tak pro představu dospělí samec má 4x větší sílu než člověk. První setkání s orangutány nakonec dopadlo docela slušně, několik fotografií je přiloženo. Doufáme však, že to není poslední naše setkání. Ráno vyrážíme s Mataharri do Nacional parku Bako. Už se velmi těšíme !
Zase někdy Franta a Ilona
